ČTYŘI SPOLEČNÉ ROKY

"Ty Rozi, to je hrozný, to fakt není nikdo na planetě, kdo by ke mně pasoval? "

"No počkej, Martin má jednoho singl kámoše, je fakt moc hodný a úplně normální."

A taky že jo!

Seznámili nás tedy sice naši společní kamarádi, ale hned po prvním rande, bylo jasné, že z nás jen kamarádi nebudou.

Pak už to šlo rychle. Potom, co Ondra (musel) pochopit, že s pejskem je život o chlup lepší (někdy i o dva!) a že pejsek do bytu rozhodně patří, se mu Terezka i s Edou nakvartýrovali do Boleslavi. Konečně jsme měli k sobě v malém bytečku opravdu blízko a nemuseli jsme dojíždět do Prahy a zpět. A protože nás to pendlování už opravdu moc štvalo, rozhodli jsme se po jednom společném roce odjet do Německa, abychom to měli za našimi rodinami na Vysočinu a Moravu ještě dál :).

Ačkoliv z toho měla Terezka ze začátku trochu strach, ukázalo se, že nás to pořádně zocelilo a utvrdilo, že bok po boku zvládneme všechno. Takže když se Terezka utápí v moři svých stresíků, otevře jí Ondra vždycky oči, že když nejde o život, tak nejde o nic … a když je Ondrovo moře zase až příliš klidné, dodá mu Terezka pořádný vítr do plachet.

Moře nemáme rádi jen jako epická přirovnání o našem vztahu, ale taky k němu rádi jezdíme. Společně jsme navštívili Rakousko, Itálii, Polsko, Francii, Island, Kanáry, Portugalsko, Švédsko, Dánsko, Anglii a tak není divu, že ta nejdůležitější otázka proběhla taky u moře v Nizozemsku, na písečné duně, za svitu úplňku. Což je krásný konec tohoto příběhu, ale teprve začátek naší společné cesty životem.